Novinky

Spolupráce s Nadačním fondem Pramen Luhačovice.

„Jako bych se ocitla v jakémsi zvláštním bezčasí“ – vzpomíná na Luhačovice beletristka Klára Vlasáková:

Poslední letošní účastnicí literárního pobytu v Luhačovicích byla Klára Vlasáková (*1990), dramaturgyně, scenáristka, publicistka (např. Salon Práva, Host, A2larm.cz, Heroine) a autorka beletristických textů. Kromě toho píše také politické komentáře pro Český rozhlas Plus. Svým občanským povoláním je dramaturgyní České televize. Za svůj filmový scénář Běžná selhání obdržela ocenění Filmové nadace Hvězda zítřka a natáčení snímku se připravuje. Její povídky můžete najít ve sbornících Divočina nebo Budoucnost. V roce 2020 vydala svůj debut Praskliny, v nejbližších týdnech pak vyjde komiks Spiritistky, na kterém pracovala spolu s ilustrátorkou Juliánou Chomovou. V Luhačovicích pracovala na svém dalším románu.

Jak se Ti v Luhačovicích líbilo a pracovalo?

Byl to můj první pobyt v Luhačovicích a byla jsem moc spokojená. Zážitek z města, jeho obyvatel a atmosféry by byl určitě jiný, pokud bych tu pobývala v jiném období než v čase, kdy se všichni držíme především doma. I tak jsem se ale snažila chodit co nejvíc ven a využít slábnoucího listopadového světla. Co se týče historie města, dost jsem v tomhle ohledu ocenila audioprůvodce Zvuková mapa Luhačovic.

Jak se Ti pobývalo na zámku?

Na stipendijních tvůrčích pobytech je zásadní klid na práci. Jde o spojení, které autoři a autorky ve svých žádostech často uvádějí, ale určitě nejde o nějakou vyprázdněnou frázi. Byla jsem hodně ráda, že si den můžu plánovat především podle rytmu psaní. Často jsem pracovala v prostorné, útulné pracovně, která představovala luxus, co doma v pražském malém pronajatém bytě nemám.

Pracovala jsi na nějakém konkrétním výstupu? Jakém?

Pracuji na druhém románu a díky soustředěným šestnácti dnům jsem se tu dokázala „propsat“ přes některé určující pasáže, za což jsem moc vděčná.


Co tady na Tebe nejvíce zapůsobilo?

Nemám příliš procestovaná lázeňská města. Takové Karlovy Vary znám především z období festivalu, kdy se po kolonádě valí davy lidí. V Luhačovicích jsem tak měla čas prohlédnout si především lázeňskou architekturu, která mi připadala zvlášť působivá.

Co Tě překvapilo?

Asi hlavně to, jak jinak působí město prázdné, holé, takřka bez lidí. V Praze se během pandemie držím hlavně doma, v Luhačovicích jsem si nějaké procházky přece jen „povolila“. Někdy mi tak připadalo, jako bych se ocitla v jakémsi zvláštním bezčasí, kdy jsem si najednou nebyla schopna uvědomit, co je za den v týdnu nebo vůbec který rok.

Je to Tvá první rezidence? Pokud ne – můžeš nabídnout srovnání?

V říjnu jsem byla na krátké rezidenci v Mikulově. Před dvěma lety jsem strávila měsíc v německém Worpswede, kousek od Brém. Tam bylo ubytování zařízené formou ateliérů, takových minibytů s vlastním vybavením. Byl to taky listopad, takže se mi tahle dvě stipendia propojují nejen prací jako takovou, ale i právě tímhle zvláštním podzimním obdobím, kdy staré odchází a to nové ještě neexistuje.

Jak Ti tady plyne čas?

Překvapivě docela rychle. Měla jsem dost jednoduchý, opakující se program: dopoledne jsem věnovala psaní, odpoledne jsem vařila něco rychlého a jednoduchého a odpoledne jsem revidovala už napsané. Rutina obvykle není zrovna kvalita, která by v lidech vyvolávala nějaké dychtivé očekávání, ale já se právě na tohle opakování dost těšila.


A jaký dojem na Tebe udělaly lázně?

Určitě se sem chci znovu podívat třeba na jaře nebo v létě, až bude město zase víc rozhýbané. Bude pak zajímavé tyhle dva zážitky porovnat. Dost možná mi to bude připadat jako dvě docela jiná místa.

Zajímalo by mě, jak jsi prožila nouzový stav? Jaká je dnes doba pro spisovatele/spisovatelky?

Zavřené knihovny a knihkupectví, zrušená autorská čtení… Nic z toho není pro autory a autorky zrovna příznivé. Pandemie se ekonomicky dotkla celého knižního trhu a spoustu změn ještě ani nejsme schopni úplně nahlédnout. V tomhle ohledu je důležité, aby fungovala nějaká dlouhodobá koncepce, jak stát kulturu – v tomhle případě tedy konkrétně literaturu – podporuje. Pro velkou část píšících jde totiž především o činnost, kterou dělají „vedle“ svých běžných prací. A v krizi se možnosti věnovat se literatuře naplno dál zužují.

Jak vnímáš situaci kultury obecně v této krizové době?

Nejsou to samozřejmě jen autoři a autorky, na koho krize dolehla. Texty o hudebnících nebo divadelnících, kteří si museli narychlo shánět práce v supermarketu, nebyly nijak ojedinělé. Kultura je často brána jako cosi „extra“, co není třeba nějak soustavně podporovat. Tady bohužel dojíždíme na slepou důvěru ve volný trh a jeho zákonitosti.

Co Tě dál čeká?

Návrat z rezidence do běžného života je takový pozvolný. Člověk si zvyká na staronový rytmus a reviduje, co během pohybu napsal. Na tohle se vlastně dost těším.

Poznámka: Nadační Fond Pramen Luhačovice uspořádal během podzimu 2020 celkem čtyři „literární pobyty v Luhačovicích” pro spisovatele a spisovatelky.

Rozhovor vedla Magdaléna Petráková z Nadačního fondu Pramen Luhačovice.