Historie zámku sahá až do vrcholného středověku. Nejstarší dokumenty se datují do roku 1281, kdy je pán Vznata I. z Lomnice (1240-1281) zmíněn jako majitel místního středověkého hradu. Slavní pánové z Lomnice vládli velké části Moravy a založili nespočet měst, kromě Lomnice také Velké Meziříčí, Tassenberk, Tasov, Bukov, Náměšť nad Oslavou, Brumov, Ledeč nad Sázavou, Mostiště, Letovice, Louku, Pyšolec, Rájec, Skuhrov nebo Zubštejn. Jejich vzestup začal právě na zámku v Lomnici.

Malý gotický klenot Moravy

Původní zámek tvořilo dnešní druhé nádvoří, dnešní první nádvoří bylo přidáno ve 14. století jako nepravidelné opevnění. Ve stejné době bylo zároveň mezi tyto dvě nádvoří přistavěno příčné křídlo, ve kterém byla později v druhé polovině 15. století založena gotická kaple. Dnes je tato kaple s láskou nazývána malým gotickým klenotem Moravy.

V kapli se zachovalo mnoho gotických prvků, mezi ty nejdůležitější patří křížová klenba, arkýř a původní stropní malby (fresky). Okna s vitrážemi v arkýři doplňuje úhelný kámen s filigránem zdobený rozetou. K vybavení kaple patří i kostelní klekátko ze 17. století a lavice z 19. století. V době baroka byla kaple zasvěcena svatému Františkovi z Assisi.

Doba náboženské války

V 16. století se stali majiteli hradu a panství hrabata ze Žerotína. Ve stejné době pánové z Lomnice vymřeli po meči a s nimi zaniklo i rodové jméno. Noví majitelé provedli rozsáhlé změny ve stylu renesance, mezi nejpodstatnější patří arkáda na prvním nádvoří.

Vláda Žerotínů netrvala dlouho. Dle kupní smlouvy z roku 1601 přechází Lomnice do vlastnictví hraběte Oldřicha Kaunitze, vláda rodiny Kaunitzů na panství však také neměla dlouhého trvání.  Po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 byl Kaunitzům majetek zkonfiskován, protože stejně jako Serényiové – kteří i když byli katolíci – bojovali na straně protestantů. Císař Ferdinand II. následně panství věnoval loajálnímu “novopečenému” katolíkovi hraběti z Breunneru a jeho rodině. Během krátké doby (1656) byla Lomnice prodána hraběnce z Mansfeldu.

Vzestup rodiny Serényi na Moravě

Dne 4. března 1662 koupil panství Lomnice Gabriel Serényi (1604-1664), čímž v něm zahájil éru osvícenství a blahobytu. Gabriel postupně rozšiřoval rodinný majetek, a to koupí statků Bánov, Pohořelice, Milotice, Kunín, Zlín a právě Lomnice. Na Moravě zastával několik funkcí, například pozici zástupce hejtmana Uherského Hradiště a v roce 1655 se stal i moravským zemským hejtmanem. Pozici zastával do své smrti v roce 1664.

Jeho bratr Pavel (1602-1667) byl generálem v bojích proti Turkům a spolu s bratrem se stal prvním majitelem Luhačovic. Bratři se později rozhodli, že Luhačovice by měly zůstat právě pod Pavlovou kontrolou. V roce 1643 Pavel získal i panství Záblatí poblíž Trenčína. 

Pavel Serényi de Kis-Serényi (1602–1667)
NPÚ, ÚPS v Kroměříži, mobiliární fond SZ Lysice, LS 1648b

Díky těmto dvěma bratrům rodina Serényiů získala dvě nemovitosti, které jejich potomkům patří dodnes. Pavel a Gabriel byli syny Františka II. Serényiho (cca. 1580-1621), který v 16. století jako první v rodině získal majetky na Moravě. Nejprve díky sňatku s Dorotou Jakušičovou z Orbovy získal usedlost Vlachovice na Zlínsku. Později, v roce 1613, pořídil panství Nový Světlov.

František II. během bitvy na Bílé hoře podporoval české stavy, i přes to, že i nadále vyznával katolickou víru. Kvůli tomu byla čtvrtina jeho majetku zabavena císařem Ferdinandem II. Po jeho smrti se synové Pavel a Gabriel za císařem vypravili a povedlo se jim zabavení majetku zvrátit, a to díky zaplacení pokuty 5 000 zlatých. K tomuto rozhodnutí výrazně přispěl fakt, že oba synové hráli důležitou roli ve válce proti Turkům, během které další dva bratři – František III. a Emmerich padli v bitvě. Tito dva bratři platí za otce zakladatele dvou hlavních větví rodiny, u Pavla začíná luhačovická větev a u Gabriela lomnická. Tyto větve se spojily až v roce 1744, a to sňatkem jejich pravnoučat Elizabeth (1727-1809), dědičky Luhačovic a Záblatí, a Amanda Gottharda (1715-1770), dědice Lomnice.

Zlatá éra

Po Gabrielově smrti v roce 1664 najal jeho syn František Gabriel (cca 1630-1677) císařova architekta Giovanniho Pietra Tencallu, aby přestavěl město Lomnici a zrenovoval zámek v barokním stylu. Mezi nejpodstatnější příklady rekonstrukce Lomnice patří kostel Navštívení Panny Marie, fara, radnice a kaple svatého Antonína z Padovy obklopená starým hřbitovem.

František Gabriel kladl hlavní důraz na hospodářské oživení jeho panství, která během třicetileté války velmi trpěla. Místní ekonomiku podporoval tím, že lokálním cechům dával privilegia, která měla posílit jejich dostupnost. Svůj vliv dále využíval k tomu, aby pomohl městu Lomnici získat trhové právo, založit školu a nemocnici. Městům navíc poskytl pozemky, aby podpořil jejich nezávislost.

Důraz rodiny na společenskou odpovědnost a moderní smýšlení se znovu potvrdil i tehdy, když František Gabriel Serényi lid z Lomnice i okolních vesnic, které byly součástí jeho panství, osvobodil v roce 1673 z roboty a poplatků. Následoval tak příkladu svého otce, který stejný krok učinil už v roce 1636 na svém panství Nový Světlov. Učinil tak 150 let před Velkou francouzskou revolucí, 200 let před zrušením roboty v Rakousko-Uhersku a 280 let před koncem monarchie.

Lomnická privilegia z roku 1673, Moravský zemský archiv v Brně

Po předčasné smrti Františka Gabriela dokončil jeho bratr Jan Karel (cca 1630-1691) za nezletilého Františkova syna Antonína Amata (1670-1738) výstavbu kostela v Lomnici. Jan Karel byl významným a úspěšným vojenským velitelem a vypracoval se na polního maršála. Hrdinně bojoval proti Turkům při obraně Vídně v roce 1683 a při opětovném dobytí Ofenu (Budapešť) v roce 1686. Jan Karel získal v Česku panství Prštice, Bojanovice, Svatobořice a Blatná, v Dolním Rakousku pak Guntersdorf a v Bavorsku Possenhofen, který se později proslavil jako rodiště císařovny Elisabeth (Sisi).

Antonín Amatus (1670-1738) pokračoval ve vojenské tradici své rodiny a co by důstojník samostatně financoval svou jednotku čítající 100 jezdců. Se svými muži bojoval v bitvě u Slankamenu, ve které císařova armáda v roce 1691 porazila Turky. Kromě vojenských úspěchů dosáhl vysokého vzdelání a knihovnu v Lomnici obohatil o nespočet knih, map a glóbů. Pokračoval v sociální politice svého otce, přestože to znamenalo velký ekonomický tlak. Později v Lomnici založil židovskou čtvrť, přestavěl hlavní náměstí a postavil morový sloup. Vzhledem k přetrvávajícimu tureckému nebezpečí byl zámek za Antonína Amata ještě více opevněn. Jeho zahrada byla nicméně přestavěna do klasického barokního rozvržení. Později byl do Lomnice z paláce rodiny Serényiů v Brně převezen zdobený portál. Jeho součástí je i erb Františka Gabriela a jeho ženy princezny Marie Benigny Lobkowicz.

Spojeni manželstvím

Syn Antonína Amata, dědic Lomnice Amand Gotthard Serényi (1715-1770), se v roce 1744 oženil s dědičkou luhačovické větve Serényiů Alžbětou (1727-1809), čímž se spojily Lomnice, Luhačovice, Záblatí a maďarská panství Putnok a Dedés. Lomnici a Luhačovice vlastní jejich potomci dodnes.

Amandův a Alžbětin syn Josef, který se oženil Marii Csaky, významně rozšířil zámeckou knihovnu. Podstatně také renovoval velké části Lomnice, jako je pivovar, škola a Panský dům.

Politika od 19. století do konce monarchie

Josefův nejstarší syn Jan Nepomuk (1776-1854) byl významný přírodovědec, který se soustředil na mineralogii, geologii a hornictví. Podpořil také vznik Františkova muzea (dnes Moravské zemské muzeum v Brně) a daroval mu rozsáhlou sbírku minerálů o více než 2000 kusech. Jan Nepomuk vlastnil usedlosti Lomnice, Luhačovice, Tulešice, Rešice, Putnok, Dedés a Záblatie. Sehrál klíčovou roli při rozvoji luhačovických lázní.

Janův syn Alois (1812-1893) zdědil Lomnici. Byl známou postavou tehdejší politické scény a expertem na zemědělství a lesnictví, brzy se proto stal ředitelem Moravskoslezské asociace lesníků, kterou zároveň spoluzaložil. Byl i členem správní rady Moravské regionální banky, Moravského zemského sněmu a měl doživotní místo v Panské sněmovně ve Vídni. Podporoval federalismus a historické konstituční právo na Českou korunu. Kromě toho zastával i další úřady v Brně, byl například členem správní rady společenského a kulturního centra Besední dům. Spolu se svou ženou hraběnkou Ernestine Žerotín významně modernizoval zámek Lomnice a založil dnešní hřbitov.

Nejmladší syn Jana Nepomuka, Gabriel (1817-1868), zdědil Luhačovice a v otcových šlépějích pokračoval i v oblasti hornictví a mineralogie.  Aby nadále rozšiřoval své znalosti, často cestoval po Evropě. Po revoluci v roce 1848 rezignoval na svou pozici císařova báňského odborníka a soustředil se na další rozvoj lázní v Luhačovicích. Jako člen a viceprezident Moravského zemského sněmu bojoval za výstavbu vojenských kasáren, čímž výrazně přispěl ke zlepšení podmínek venkovského obyvatelstva, protože do té doby museli ubytování vojákům poskytovat právě lidé z venkova. V této pozici zároveň pracoval na tom, aby jednotlivé oblasti dostaly větší autonomii. Dále dal podnět ke vzniku konsorcia pro půjčky (Vorschuß – Casse), aby napomohl dostupnosti levných půjček pro místní podniky. V 19. století byl lomnický zámek znovu podstatně renovován, a to přidáním neogotických prvků. Park byl přeměněn na anglickou zahradu s neogotickým altánkem, která byl vybudován na základech středověké věže.

Zámek Lomnice se stal sídlem posledního moravského zemského hejtmana Otty Serényiho (1855-1927).

Otto Jan Serényi de Kis-Serényi (1855–1927)
NPÚ, ÚPS v Kroměříži, mobiliární fond SZ Lysice, LS 1937

Od osmdesátých let 19. století byl Otto členem Moravského zemského sněmu a zároveň lídrem Strany konzervativního velkostatku. Tato strana usilovala o posílení historických práv Českého království v rámci habsburské monarchie. Stavěla se proti centralismu a zasazovala se naopak o relativní autonomii Čech a Moravy, srovnatelnou s pozicí Maďarska od roku 1867. V Říšské radě (od roku 1888) se nejdříve přidal k Českému klubu, následně pak v roce 1891 ke klubu Hohenwart. Po smrti hraběte Egberta Belcrediho se stal předsedou klerikárně-feudální strany na Moravě. V rámci vlastenectví podporoval naprostou rovnost obou národních etnických skupin. Mluvil nejen česky a německy, ale zároveň všemi jazyky monarchie a navíc ještě francouzsky a anglicky. Angažoval se v mnoha moravských asociacích, byl například prezidentem Moravskoslezské asociace lesníků a Moravskoslezské asociace lesnických škol, Moravského červeného kříže a Asociace pomoci státu a žen v boji proti tuberkulóze. Jeho manželka hraběnka Leopoldine Harrachová (1872-1917) se angažovala v charitě a za první světové války ošetřovala raněné vojáky. Podle nepotvrzených informací byla usvědčena z toho, že se snažila zabránit popravě ruských vojáků na konci války.

Otto Serényi, který se v roce 1906 stal Moravským zemským hejtmanem, provedl Moravské vyrovnání (také známé jako Moravský pakt), za které bojoval už jako člen Moravského zemského sněmu. Teprve poté, co císař Karel dva týdny po vyhlášení republiky rezignoval, Otto oficiálně odstoupil z pozice Moravského zemského hejtmana. Nadále ale ze svého zámku v Lomnici podporoval nově založené Československo. 

První republika a časy národní hrozby

Ottův syn Alois (Louis) Serényi (1893–1957) vystudoval na České Univerzitě Karlově v Praze. Poté, co během první světové války sloužil jako důstojník, se v roce 1919 stal československým důstojníkem v záloze. Po smrti svého otce v roce 1927 převzal spávu nad majetky v Luhačovicích a Lomnici.

Alois Serényi de Kis-Serényi (1893–1957)

Kancelář prezidenta ho považovala za spolehlivého českého šlechtice, byl proto vybrán, aby lobboval za české zájmy proti nacistickému Německu u lorda Runcimana. V roce 1938 se dobrovolně zaregistroval v české armádě jako důstojník během mobilizace proti nacistickému Německu, přestože už nesplňoval věkový limit 40 let. 

V září roku 1939 podepsal jako jeden z více než 80 signatářů z 33 šlechtických rodů, kteří podepsali Deklaraci české a moravské šlechty, čímž vyjadřovali loajalitu českoskoslovenskému státu. Tím se vystavil nacistické perzekuci a jeho majetky se staly předmětem zájmu německé pozemkové politiky. Alois Serényi tlak ustál, svému právníkovi ale dal oprávnění spravovat jeho majetek, pokud by byl vězněn nacisty. Ten se pak sám stal předmětem nacistické perzekuce, která vedla až k jeho smrti v koncentračním táboře Flossenbürg.

Podpis Aloise Serényiho na Deklaraci české a moravské šlechty ze září 1939

Až poté, co gestapo zadrželo šest občanů Luhačovic jako rukojmí a vyhrožovalo jim koncentračním táborem, podepsal Alois pod nátlakem německé občanství. Všech šest rukojmích bylo následně propuštěno. Neustálé výhružky jeho nejbližší rodině ustaly a především pominulo přímé nebezpečí odebrání dětí. K přijetí německého občanství ho vybízelo i vedení lázní, aby tak zlepšilo pozici lázní a ochránilo jejich zájmy během okupace. Mnoho dobových dokumentů a svědectví potvrzuje, že díky jeho mimořádnému zapojení Luhačovice zůstaly jedinými neponěmčenými lázněmi v zemi. Tím pádem napomohl uhájit na 1600 pracovních míst pro české zaměstance.

Po válce

Velké množství svědectví potvrzuje, že Alois během okupace poskytoval místním klíčovou pomoc a podporu. I přesto byl v roce 1945 nespravedlivě zadržen a byly snahy mu zabrat majetek. V letech 1946 a 1947 ale orgány Aloise Serényiho rehabilitovaly. I jeho dcera Isabella získala potvrzení, že nikdy nepřišla o československé občanství. Když v roce 1948 převzal moc ve státě komunistický režim a po smrti protikomunistického ministra zahraničí Jana Masaryka uprchnul do exilu v Rakousku, načež byl rodinný majetek zkonfiskován.

Během druhé světové války nebyl zámek poškozen. Po jejím skončení byl ale jeho interiér zčásti vyrabován a nevhodným používaním poškozen. Od sedmdesátých let zámek sloužil jako sídlo střední odborné školy a učiliště, než byla v roce 2018 uzavřena. Zámek byl předán v neutěšeném stavu a odpojený od přívodu elektřiny a plynu.

Nová éra

Po sametové revoluci český parlament umožnil rodině prostřednictvím restitučních zákonů nový začátek.

Správní orgány uznaly, že trvání restitučního řízení po dobu 25 let bylo neobvykle dlouhé. Svou roli ze strany správních úřadů sehrál i špatný překlad důležitých dobových dokumentů. Rozhodujícím byl však nález Nejvyššího správního soudu, který odstranil do té doby nesprávné formální postupy. Rehabilitace Aloise Serényiho byla znovu potvrzena v roce 2016, což vedlo k vydání majetku jeho nejmladší dceři Isabelly Thienen, která o ní zažádala. Díky tomu se Isabella Thienen mohla vrátit domů, což oslavili lidé z Lomnice i celá rodina při příležitosti výročí 350 let kostela a opětovného vysvěcení zámecké kaple v létě 2019.

Isabella Thienen se narodila v Luhačovicích v roce 1927 a zemřela v Lomnici v roce 2019, pouze pár měsíců po tomto vřelém přivítání. Jak si přála, byla pohřbena v Lomnici, kde se konal i její pohřeb. Na podzim 2018 rodina Thienen začala rozsáhlou rekonstrukci zámku i parku. Dlouhodobým cílem je vrátit zámku jeho původní krásu, citlivě ho zrekonstruovat a zčásti zpřístupnit veřejnosti.

Rodinné foto 4 generací, foto: Jiří Nováček

Na zámku jsou pořádány kulturní a společenské akce a prohlídky s průvodcem. Pro více informací prosím navštivte sekci Novinky a akce.