Nejasné začátky

Jak prokázaly archeologické průzkumy v Oboře poblíž Luhačovic, první stopy po slovanských osadách v oblasti jsou již ze sedmého a osmého století. První písemná zmínka o opevněném hradu v Luhačovicích pochází z roku 1412. Zjevně byl zničen během války mezi maďarským králem Matyášem Korvínem a českým králem Jiřím z Poděbrad.

Vzestup rodiny Serényi na Moravě

Historie Luhačovic, jak je známe dnes, začíná v roce 1629, kdy bylo panství zakoupeno baronem Pavlem Serényim (1602-1667) a jeho bratrem Gabrielem (1604-1664). Díky nim rodina Serényiů získala dědictví, které jejich potomkům patří dodnes.

Pavel byl nejstarším synem Františka II. Serényiho (cca. 1580-1621), který v 16. století jako první v rodině získal majetky na Moravě. Nejprve díky sňatku s Dorotou Jakušičovou z Orbovy získal usedlost Vlachovice v oblasti Zlína. Později, v roce 1613, pořídil panství Nový Světlov.

Za časů náboženské války

František II. během bitvy na Bílé hoře podporoval české stavy, i přes to, že i nadále vyznával katolickou víru. Kvůli tomu byla čtvrtina jeho majetku zabavena císařem Ferdinandem II. Po jeho smrti se synové Pavel a Gabriel za císařem vypravili a povedlo se jim zabavení majetku zvrátit, a to díky zaplacení pokuty 5 000 zlatých. K tomuto rozhodnutí výrazně přispěl fakt, že oba synové hráli důležitou roli ve válce proti Turkům, během které další dva bratři – František III. a Emmerich padli v bitvě.

Pavel Serényi de Kis-Serényi (1602–1667)
NPÚ, ÚPS v Kroměříži, mobiliární fond SZ Lysice, LS 164

Synové Pavel a Gabriel převzali Nový Světlov, k němuž přikoupili panství luhačovské. Následně se o majetek rozdělili tak, že starší Pavel (1602-1667), který byl generálem ve válce proti Turkům, si ponechal Luhačovice a mladší Gabriel (1604-1664) Nový Světlov s lénem vasilským. Gabriel rodinné mění postupně rozšiřoval koupí panství Banov, Pohořelice, Milotice, Kunín, Zlín, Kunvald a v roce 1662 i Lomnice. Na Moravě zastával několik funkcí, například pozici zástupce hejtmana Uherského Hradiště a v roce 1655 se stal i moravským zemským hejtmanem. Pozici zastával do své smrti v roce 1664.

Kromě četných méně významných zásahů, uvolňujících pouta poddanských povinností v celém panství a poskytujících různé výhody všem obcím se Gabriel Serényi proslavil tím, že obyvatele Bojkovic v roce 1636 osvobodil od veškeré roboty proti roční dávce 300 zlatých, vyjma pracovní povinnosti při opravách hradu a dvora. Učinil tak 150 let před Velkou francouzskou revolucí, 200 let předtím, než to bylo uzákoněno, a 280 let před koncem monarchie.

Privilegia panství Nový Světlov, 1636 Státní okresní archiv Uherské Hradiště, fond Archiv městečka Bojkovice, inv. č. 2

Když se v roce 1642 Pozlovice staly součástí panství Luhačovice, hrabě Pavel začal s výstavbou barokního kostela, a to na místě dřívějšího dřevěného kostela.

Tito dva bratři platí za otce zakladatele dvou hlavních větví rodiny, u Pavla začíná luhačovická větev a u Gabriela lomnická. Tyto větve se spojily až v roce 1744, a to sňatkem jejich pravnoučat Elizabeth (1727-1809), dědičky Luhačovic a Záblatí, a Amanda Gottharda (1715-1770), dědice Lomnice.

Zámek je postaven

Uplynulo dalších 100 let, než rodina začala stavět dnešní barokní zámek na místě starého opevněného domu. Zámek se dvěma křídly, zastřešeným schodištěm u vchodu a vězí s hodinami postavil mezi lety 1730 a 1738 Pavlův vnuk Wolfgang (1685-1743). Je známo, že najímal pouze nejlepší české a moravské řemeslníky, protože jeho cílem bylo postavit velkolepý barokní zámek s veškerým zázemím, které bylo v té době dostupné.

Součástí zámku byl od té doby i barokní park a kaple zasvěcená svatému Josefovi, která byla farním kostelem Luhačovic až do roku 1997, kdy byla nahrazena moderním kostelem Svaté Rodiny.   

V této době byly zároveň přidány další stavby, jmenovitě budova pro zaměstnance, farma, bažantnice a krčma.

Když byla stavba v roce 1738 dokončena, rodina se přestěhovala do Luhačovic ze Záblatí.

Spojeni manželstvím

Wolfgangova jediná dcera, Elisabeth (1727-1809), zdědila významný rodinný majetek luhačovické větve. Ten se skládal z Luhačovic, Záblatí a maďarských usedlostí Putnok a Dedés, které do rodiny přinesla její babička baronka Barbara z Orlay, manželka Ondřeje Serényiho (cca. 1625-1689). Když si Elisabeth v roce 1744 vzala Amanda Gottharda Serényiho (1715-1770), majitele Lomnice, majetky se spojily spolu s rodinami.  Manželský pár následně postavil dnešní faru v Pozlovicích v barokním stylu.

Jejich potomci Lomnici a Luhačovice vlastní dodnes.

Lázně

Historie rodiny Serényiů a historie lázní v Luhačovicích jsou zcela propojené a neoddělitelné.

Elisabeth postavila na území lázní krásnou kapli, zasvěcenou její patronce svaté Alžbětě. Úctu svým rodičům Wolfgangovi Ondřejovi (1685-1743) a hraběnce Kristině Balasse vzdala tím, že jejich společný erb umístila nad vchodem.

Druhý syn Amanda a Elisabeth, Vincenc (1752–1810), vzdělaný a osvícený aristokrat modernizoval lázně po vzoru slavných lázní Bath ve Spojeném Království.

Nejstarší vnuk Amanda a Elisabeth, Jan Nepomuk (1776-1854) byl slavný přírodovědec, který se soustředil na minerály, geologii a hornictví. Díky tomu hrál klíčovou roli při rozvoji lázní. Najal dobře známého architekta Jana Sarkandera Thalherra, aby určil budoucí podobu města, tak lázní. Později nechal postavit i Janův Dům a další sousední domy. Janův Dům později rozvinul známý architekt Dušan Jurkovič. Jeho jméno nese dodnes a platí za jednu z památek Luhačovic. Podpořil také vznik Národního muzea v Brně a daroval mu rozsáhlou sbírku minerálů o více než 2000 kusech. Hrabě Jan Nepomuk vlastnil usedlosti Lomnice, Luhačovice, Tulešice, Rešice, Putnok, Dedés a Záblatie.

Politika od 19. století do konce monarchie

Janův syn Alois (1812-1893) zdědil Lomnici. Alois byl známou postavou tehdejší politické scény a expertem na zemědělství a lesnictví, brzy se proto stal ředitelem Moravskoslezské asociace lesníků, kterou zároveň spoluzaložil. Byl i členem správní rady Moravské regionální banky, Moravského zemského sněmu a měl doživotní místo v Panské sněmovně ve Vídni. Podporoval federalismus a historické konstituční právo na Českou korunu. Kromě toho zastával i další úřady v Brně, byl například členem správní rady společenského a kulturního centra Besední dům.

Spolu se svou ženou hraběnkou Ernestine Žerotín významně modernizoval zámek Lomnice a založil dnešní hřbitov.

Nejmladší syn Jana Nepomuka, Gabriel (1817-1868), zdědil Luhačovice a v otcových šlépějích následoval i v oblasti hornictví a mineralogie.  Aby nadále rozšiřoval své znalosti, často cestoval po Evropě. Po revoluci v roce 1848 rezignoval na svou pozici císařova báňského odborníka a soustředil se na další rozvoj lázní v Luhačovicích. Jako člen a viceprezident Moravského zemského sněmu bojoval za výstavbu kasárna, čímž výrazně přispěl ke zlepšení podmínek venkovského obyvatelstva, protože do té doby museli ubytování vojákům poskytovat právě lidé z venkova. V této pozici zároveň pracoval na tom, aby jednotlivé oblasti dostaly větší autonomii. Dále dal podnět ke vzniku konsorcia pro půjčky (Vorschuß – Casse), aby napomohl dostupnosti levných půjček pro místní podniky.

Otto Jan Serényi de Kis-Serényi (1855–1927)

Gabrielův syn Otto Serényi (1855–1927) zdědil kromě Luhačovic po svém otci i Lomnici, a to po strýci Aloisi, jehož manželství s hraběnkou Ernestine Žerotín zůstalo bezdětné. Od osmdesátých let devatenáctého století byl hrabě Otto členem Moravského zemského sněmu a zároveň lídrem Strany konzervativního velkostatku. Tato strana usilovala o posílení historických práv českého království v rámci habsburské monarchie. Stavěla se proti centralismu a zasazovala se naopak o relativní autonomii Čech a Moravy, srovnatelnou s pozicí Maďarska od roku 1867. V Říšské radě (od roku 1888) se nejdříve přidal k Českému klubu, následně pak v roce 1891 ke klubu Hohenwart. Po smrti hraběte Egberta Belcrediho se stal předsedou klericko-feudální strany na Moravě. V rámci vlastenectví podporoval naprostou rovnost obou národních etnických skupin. Mluvil nejen česky a německy, ale zároveň všemi jazyky monarchie a navíc ještě francouzsky a anglicky. Angažoval se v mnoha moravských asociacích, byl například prezidentem Moravskoslezské asociace lesníků a Moravskoslezské asociace lesnických škol, Moravského červeného kříže a Asociace pomoci státu a žen boji proti tuberkulóze.

Jeho žena, hraběnka Leopoldine z Harrachu (1872-1917), se různými způsoby angažovala v charitě. Podle nepotvrzených informací byla dokonce usvědčena z toho, že se snažila zabránit popravě ruských vojáků na konci první světové války.

Otto, který se v roce 1906 stal Moravským zemským hejtmanem, provedl Moravské vyrovnání, za které bojoval už jako člen Moravského zemského sněmu.

Rodina měla plnou kontrolu nad rozvojem lázní do roku 1902, kdy se Otto Serényi rozhodl z firmy učinit akciovou společnost. Zatímco si držel relativní většinu akcií a zastával funkci předsedy rady ředitelů, vydláždil cestu do budoucna tím, že do činnosti lázní zapojil české lékaře, jako například Dr. Františka Veselého.

Otto podporoval zapojení Luhačovic do železniční sítě, což je učinilo snadno dostupné pro turisty z celé Evropy. Mnoho pramenů stále nese jméno po některém z členů rodiny, například Vincentka, Ottovka, Amandka, Aloiska. 

Teprve poté, co císař Karel dva týdny po vyhlášení republiky rezignoval, Otto oficiálně odstoupil z pozice Moravského zemského hejtmana. 

Nadále ale ze svého zámku v Lomnici podporoval nově založené Československo. 

První republika a časy národní hrozby

Ottův syn Alois (Louis) (1893–1957) vystudoval na České Univerzitě Karlově v Praze. Poté, co během první světové války sloužil jako důstojník, se v roce 1919 stal československým důstojníkem v záloze. Po smrti svého otce v roce 1927 převzal kontrolu nad majetky v Luhačovicích a Lomnici.

Alois Serényi de Kis-Serényi (1893–1957)

Kancelář prezidenta ho považovala za spolehlivého českého šlechtice, byl proto vybrán, aby lobboval za české zájmy proti nacistickému Německu u lorda Runcimana. V roce 1938 se dobrovolně zaregistroval v české armádě jako důstojník během české mobilizace proti nacistickému Německu, přestože už nesplňoval věkový limit 40 let. 

Podpis Aloise Serényiho na Deklaraci české a moravské šlechty ze září 1939

V září roku 1939 byl jedním z 33 šlechtických rodů a více než 80 celkových signatářů, kteří podepsali Deklaraci české a moravské šlechty, ve které vyjadřovali loajalitu prezidentu a českému lidu. Tím se vystavil nacistické perzekuci a jeho majetky se staly předmětem zájmu německé pozemkové politiky. Alois Serényi tlak ustál, svému právníkovi ale dal oprávnění spravovat jeho majetek, pokud by byl vězněn nacisty. Ten se pak sám stal předmětem nacistické perzekuce, která vedla až k jeho smrti v koncentračním táboře Flossenbürg.

Až poté, co GESTAPO zadrželo pět občanů z Luhačovic a správce majetku jako rukojmí a vyhrožovalo jim koncentračním táborem, se Alois vzdal a podepsal německé občanství.

Všech šest rukojmích bylo následně propuštěno. Neustálé výhružky jeho nejbližší rodině ustaly a především pominulo přímé nebezpečí, že budou odebrány jeho děti.   

K přijetí německého občanství ho vybízelo i vedení lázní, aby tak zlepšilo pozici lázní a ochránilo jejich zájmy během okupace. Mnoho dobových dokumentů a svědectví potvrzuje, že díky jeho mimořádnému zapojení Luhačovice zůstaly jediné neponěmčené lázně v zemi. Tím pádem zachránil 1 600 českých pracovních míst.

Po válce

Velké množství svědectví potvrzuje, že Alois během okupace poskytoval místním klíčovou pomoc a podporu. I přesto byl v roce 1945 nespravedlivě zadržen a byly snahy mu zabrat majetek. V letech 1946 a 1947 ale orgány Aloise Serényiho rehabilitovaly. I jeho dcera Isabella získala potvrzení, že nikdy nepřišla o československé občanství.

Když v roce 1948 převzal moc ve státě komunistický režim a došlo k záhadné smrti protikomunistického ministra zahraničí Jana Masaryka, uprchnul do exilu v Rakousku, načež byl rodinný majetek zkonfiskován.

Nová éra

Po sametové revoluci český parlament umožnil rodině nový začátek.

Skutečnost, že řízení trvalo 25 let, byla úřady přiznána a správní orgány připustily, že doba trvání byla neobvykle dlouhá. Špatný překlad důležitých dokumentů také sehrálo určitou roli. Rozhodujícím byl nález Nejvyššího Správního soudu, který odstranil do té doby namítané formální postupy.

Rehabilitace Aloise Serényiho byla nakonec znovu potvrzena v roce 2016, což vedlo k restituci u jeho dcery Isabelly, která o ní zažádala.

Díky tomu Isabella Thienen strávila tři týdny v Luhačovicích v léte 2018. Rok poté byl její návrat vřele oslaven lidmi z Lomnice i celou rodinou při příležitosti 350 let výročí kostela a opětovného vysvěcení zámecké kaple v létě 2019.

Isabella Thienen se narodila v Luhačovicích v roce 1927 a zemřela v Lomnici v roce 2019, pouze pár měsíců po tomto vřelém přivítání. Jak si přála, pohřbena byla v Lomnici, kde se konal i její pohřeb.

Rodinná fotografie 4 generací